Pár slov k práci a ZP_301
Pokud
si tento předmět zapíšete, nedělejte si vůbec z té práce hlavu. Je to podmínka
nutná, nikoliv postačující. Mnohem důležitější je test. Zplácejte něco
cca na 5 stránek a to stačí. Oni to snad ani nečtou! Já jsem to zjistil
pozdě, čehož je důkazem tento rozsáhlý text. Na druhou stranu nelituji
- uspořádal jsem si materiál k tématu, který mě zajímá. Není to dokonalé,
ale pro základní pohled na problém dostačující.
Přeji teprvělivost při
čtení.
Obsah
2.1 Přístup k nakládání s odpady
2.2.4 Recyklace velkoobjemových odpadů
2.3 Pyrolýza a spalování odpadů
2.4 Ostatní způsoby likvidace odpadů
Toto, možná neobvyklé téma, jsem si vybral záměrně. Myslím si totiž, že je v celkovém náhledu na životní prostředí poněkud opomíjeno. Proč tomu tak je, nad tím se pokusím zamyslet v této práci. Podstatnou část práce je věnována likvidaci odpadů, zejména recyklaci. V závěru se budu věnovat novému Zákonu o odpadech a jeho aplikací v místě bydliště.
Z právního hlediska (Zákon o odpadech) je odpad “movitá věc, která se pro vlastníka stala nepotřebnou a vlastník se jí zbavuje s úmyslem ji odložit nebo která byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu.” Zmíněný zákon se ale nezabývá veškerým odpadem. Proto si odpad definujeme jinak, obecněji, vzhledem k souvislostem, za kterých vzniká.
Pro každou surovinu a s ní spojenou lidskou činnost je možno vnímat nějaký proces využívání, jakýsi “metabolický” proces získání, využití a odstranění. Při každé přeměně ze suroviny získané látky vzniká nějaký odpad. Názorné schéma:
TĚŽBA --> ODPAD Z TĚŽBY -->
|
ˇ
VÝROBA --> ODPAD Z VÝROBY -->
|
ˇ
VÝROBEK --> ODPAD Z VÝROBKU (obal) -->
|
ˇ
SPOTŘEBITEL --> ODPAD ZE SPOTŘEBY --> suma odpadů.
Málokdo si uvědomuje, že odpad vzniká při libovolné lidské činnosti. Látka (surovina), která byla použita k výrobě určitého produktu, nezaniká s životností tohoto produktu. Vrací se do prostředí zpět – v podobě odpadu.
Nejčastěji se obecně odpad definuje jako věc, které se chce jej majitel či původce zbavit, nebo jejíž odstranění je nutné z hlediska ochrany životního prostředí nebo zdraví člověka. (Okruh věcí, které také lze považovat za odpady stanoví příloha č. 1 k Zákonu o odpadech.)
Odpad je velice různorodý. Aby jsme se v problematice lépe orientovali, je třeba jej nějak rozčlenit. To lze z mnoha hledisek. Dělení podle
a) složky ŽP, do níž je odpad vypuštěn,
Např. emise do ovzduší, odpadní vody, odpady ukládané do půdy atd. Odpadem jsou totiž i tuny popílku vypouštěných ročně do ovzduší, což narozdíl od tuhého komunálního odpadu (dále jen TKO) není tak zřejmé. Navíc mohou spadnout do povrchových vod či na zem a pak třeba i do půdy a podzemních vod. Pak je kromě ovzduší znečištěna půda i vody. To znamená, že i když se problematika znečištění řeší po jednotlivých složkách ŽP, je třeba míti na paměti tyto souvislosti.
b) skupenství,
To jsou odpadní plyny, kapalný a pevný odpad. Zjednodušeně řečeno, podle skupenství odpadu lze odhadovat, kde jej nalezneme a jak s ním nakládat.
c) místa vzniku,
Jak bylo výše již řečeno, myslíme tím odpad z těžby, výroby, výrobku a spotřeby. Odpad ze spotřeby se nazývá komunální odpad. K odpadu z výroby bych ještě doplnil něco o zpracovatelském odpadu, který se vyznačuje svou homogenností. Např. piliny, hobliny, odstřižky látek, kovové odřezky, dřevěné špalíky apod. Tato homogenita je výhodná pro recyklaci odpadu a jeho další využití, protože odpadá potřeba třídění a čištění odpadu. Např. piliny lze rovnou použít k výrobě cihel a briket, hobliny k výrobě dřevotřísky, kovový odpad lze přetavit apod.
d) stupně a charakteru škodlivosti (nebezpečnosti),
Zákon o odpadech
rozdělil odpad na nebezpečný a ostatní. Nebezpečný je takový odpad, který
má jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 Zákona.
Mezi tyto vlastnosti patří výbušnost,
hořlavost, oxidační schopnost, ekotoxicita, žíravost, infekčnost, radioaktivita
a další.
e) využitelnosti,
Odpad rozlišujeme nevyužitelný a využitelný (ten na využívaný a nevyužívaný). Odpady, které mohou ve výrobních procesech nahradit původní suroviny, se nazývají druhotné suroviny. Odpad, který lze použít v témž výrobním procesu, kde vznikl, se nazývá vratný odpad.
f) druhů.
Jde o velmi různorodé, a v různé úrovni podrobnosti, členění odpadů pro konkrétní účely. Např. dělení podle chemického složení či podle původu na odpady
Tato problematika mě obzvláště zajímá, protože jsem se konečně dozvěděl, jaké postupy lze kromě skládkování použít. V zákoně se nemluví o likvidaci, ale o zneškodňování odpadů, kterým se rozumí takové nakládání s nimi, které vede k trvalému zabránění škodlivým vlivům na složky ŽP.
Všechny vzniklé odpady zatěžují ŽP. Nejen proto stoupá významnost využít odpad jako potenciální druhotné suroviny, významný je i efekt ekonomický. Jejich použitím se sníží nároky na získávání prvotních surovin ze ŽP. To šetří kapacity, které by bylo potřeba k tomuto získávání, šetří suroviny pro zhodnocení v budoucnosti (odkazová hodnota přírody), nehledě na významnost “existenční hodnoty přírody”. A v neposlední řadě se ušetří ŽP před zatížením těmito odpady.
2.1 Přístup k nakládání s odpady
Existuje jakýsi myšlenkový postup, který popisuje jednu z cest, jak k likvidaci odpadů přistupovat. Je založen na principu nejvýhodnějšího využití odpadu jak z hlediska ekologického, tak ekonomického.
a) Vzniku odpadu je třeba předcházet.
Já byl docela překvapen, když jsem tento princip nalezl i v zákoně o odpadech (§ 3, odst. 1): “Každý je povinen předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství a nebezpečné vlastnosti.” Problém je v tom, že to jednak lidé nevědí a také není zatím žádný tlak na dodržování, takže lidé nemají ani potřebu se se zákonem seznámit.
S tím souvisí zajímavý odstavec (č. 1, písmeno g, § 27) zákona, kde je řečeno, že “obce mohou vyžadovat od fyzických osob prokázání toho, jak s komunálním odpadem naložily.” Tedy jen v případě, že obec vydala obecně závaznou vyhlášku o nakládání s odpady. To je docela zajímavé, dává to prostor k šetření, jak pan XY se zbavuje svého odpadu, když nemá popelnici? Není to on, kdo pravidelně odkládá odpadky do blízkého lesa? Podle mého názorů by měly obce využít svého práva a při nějakém podezření požadovat prokázání o tom, jak bylo s TKO naloženo.
Předcházet vzniku odpadů znamená, že je při výrobě (a částečně i při spotřebě) potřeba využít takové postupy a technologie, které mají bezodpadový nebo máloodpadový charakter.
b) Odpad již vznikl a je třeba se ho zbavit.
Zpracovat jej znovu jako výchozí surovinu v místě vzniku (vratný odpad)
Toto zpracování je možné dvojím způsobem a liší se mírou výhodnosti. Tento odpad je totiž možné zpracovat znovu přímo ve výrobě jako vstupní surovinu (např. zmetkové odlitky lze ihned přetavit), nebo je možné odpad využít jako vstupní surovinu pro energetické hospodářství, např. ho lze spálit ve vlastní kotelně. Od klasického spalování se liší zejména tím, že užitek z něj má přímo producent odpadu a že nedochází k dodatečným nákladům na převoz, skladování apod.
c) Jestliže není možné zpracovat odpad v místě jeho vzniku, hledá se, zda by nebylo možné zpracovat odpad jako výchozí surovinu u jiných zpracovatelů.
Efekt pro ŽP je nižší, protože
vznikají náklady na převoz odpadu a je tu i potenciální možnost nějaké
havárie, která by mohla zatížit ŽP. Přesto je to ale stále rozumný způsob,
jak odpad zlikvidovat.
Obecně se tento způsob zpracování,
kdy odpady nahrazují ve výrobních procesech původní suroviny, nazývá recyklace.
O recyklaci celkem podrobně v následující subkapitole (2.2).
d) Nelze-li odpad využít jako druhotný zdroj surovin či energie, můžeme zvážit jejich spalování. Výhody a nevýhody tohoto postupu popisuji v subkapitole 2.3.
e) Posledním způsobem, jak s odpady naložit, je jejich skládkování. O skládkování více v subkapitole 2.5.
Tímto způsobem zneškodňování odpadů
se budu zabývat podrobně. Přestože u nás to stále není příliš aktuální
způsob, již se objevují první vlaštovky a Zákon o odpadech je v tomto smyslu
také správným krokem. Recyklace je bezpochyby technologie zpracování odpadů
budoucnosti. Jde o to, jak daleké.
Recyklace je jedna z možností,
jak se zbavit odpadu a využít v něm skryté látky a energii k další potřebě.
Do středověku člověk používal převážně přírodní materiály, které se “recyklovaly”
bez problémů. Také samočisticí schopnost přírody byla vyšší a účinnější.
Dnes používané materiály jsou v přírodě velmi těžko recyklovatelné (papír,
dřevo i železo se rozloží poměrně rychle, ale plasty a sklo jsou velice
odolné).
Základním předpokladem úspěšné recyklace je třídění odpadů, nejlépe už u jeho původce. V odpadní “surovině” musí být co nejméně přimísenin, musí se dobře převážet a její zpracování by nemělo být technologicky náročné a nákladné. Pro recyklaci jsou tradičně vhodné kovy, sklo a papír. Pro velkou různorodost a chemické složení je problém sbírat a recyklovat plasty, ale i ty se již dnes běžně sbírají.
Krátká odbočka. Pro přípravu koncepce ochrany ŽP je nutno zvážit, na které druhy odpadů se má soustředit pozornost. Je třeba brát v úvahu ekologické i ekonomické faktory. Toto určování významnosti je hotová věda. Např. se sleduje množství vznikajícího odpadu, surovinová hodnota, zpracovatelnost, energetická náročnost, energetická využitelnost a řada dalších faktorů. Tyto faktory se “váží” a to pro různé druhy odpadů, aby se určil postup, jak s kterými dál nakládat.
Třízení, odborněji separace je velmi důležitý proces v průběhu recyklace. Látky, které tvoří podíly odpadních směsí, jsou samy o sobě čisté. Odpad z nich tvoří jejich vzájemné znečišťování. Cílem separačních postupů je alespoň některé podíly převést na druhotné suroviny. Tyto postupy jsou založeny na rozdílnosti fyzikálních nebo chemických vlastností jednotlivých složek směsi. Např. bod varu, bod tání, rozpustnost, povrchové napětí, velikost částic apod. (Je třeba si uvědomit, že v této chvíli je již odpad částečně ručně či automaticky roztřízen a separace probíhá na úrovni látek v různých skupenstvích – rozdrcená hmota, kaly, plyny atd.)
Separační postupy dělíme na nepřímé (je třeba nějaká pomocná látka) a přímé (žádná pomocná látka není potřeba). Mezi přímé postupy řadíme destilaci, odpařování, krystalizaci nebo třeba obyčejné prosívání (u tuhých částic o nestejné velikosti zrn), nepřímé postupy jsou např. loužení, kapalinová extrakce atd. Při použití nepřímé separace je třeba zajistit, aby se pomocná látka opět ze směsi odstranila. 85% veškerých separovacích procesů v průmyslu je nepřímých. Tu používáme pokud není možno užít separaci přímou nebo je-li to ekonomicky výhodnější.
Nejznámější separační postupy jsou prosévání, usazování, magnetická separace, destilace. Podrobnosti se může čtenář dozvědět v [4].
Vlastní recyklaci předchází samozřejmě sběr a úprava kovového odpadu. Podle způsobu vzniku lze tento odpad rozdělit na
a)
odpad z průběžné výroby součástek,
b)
odpad z průběžné výroby hotových výrobků,
c)
upotřebené výrobky.
Ad a) Tyto výrobce zpravidla může zpracovat bez předběžné úpravy pouhým přetavením.
Ad b) Tyto odpady je nutno před recyklací mechanicky nebo chemicky upravit na takové materiály, které je možno zpracovat obdobně jako u první skupiny odpadů.
Ad c) Velice rozsáhlá skupina odpadů ze všech oblastí hospodářství, včetně spotřeby. Podrobnostmi se nebudu zabývat. Obvykle jde o roztřízení kovů, očištění od příměsí a následné přetavení nebo jiné využití (příměsi do betonu apod.).
Podle zájmu sběren usuzuji, že šrot je v současnosti nejvýhodnější artikl pro recyklaci. Co se týče neželezných kovů (měď, hliník, zinek, olovo, nikl, chrom), jejich technologie recyklace je tak specifická, že nemá smysl se jí tady zabývat. Zájemce odkazuji na [4].
Na světě se každoročně vyprodukuje asi 30 milionů tun plastů. Přibližně polovina z toho se využívá jako obalový materiál (!), který ve spotřební sféře nesetrvává déle než rok. Tlak na jejich recyklaci je tak jak ekologického, tak ekonomického rázu.
Plastové odpady vznikají ve všech etapách výrobního a spotřebního cyklu.
Dělíme jej podle místa vzniku takto:
Při vlastní výrobě lze plasty znovu použít pro méně náročné výrobky. Drtí se a používají jako přísady do nové vsázky. Odpady různých druhů se nesmí mísit.
Recyklační postupy lze rozdělit na nedestruktivní a destruktivní. Při destruktivních dochází ke změně chemických vlastností materiálu a nelze jej použít k vícenásobné recyklaci. Ta pozvolně zhoršuje fyzikální vlastnosti regenerovaného materiálu, což je způsobeno především destrukcí vnitřní struktury polymerů. Počet regeneračních cyklů ovlivňuje každý druh plastů jiným způsobem (proto najdete na různých plastových obalech značky o recyklaci s různým číslem).
Nedestruktivní recyklace je technologicky náročná, protože kvalita odpadních plastů kolísá (různé dodávky) a je proto nutno modifikovat postupy recyklace a provádět průběžné zkoušky fyzikálních vlastností. Při destruktivní recyklaci vznikají využitelné chemické sloučeniny nebo energie uvolněná chemickým rozkladem.
Samovolný rozpad plastů je velmi pomalý a přesto končí, stejně jako ostatní odpad, většinou na skládkách. Pomoci by mohly vyvíjené postupy na výrobu biologicky a jinak odbouratelných plastů, které by se urychleně rozpadaly vlivem půdních a vodních organismů, ultrafialového záření a vody.
2.2.4 Recyklace velkoobjemových odpadů
Jedná se o tuhé odpady, které
vznikají hospodářskou činností ve velkých objemech, vyžadují značné manipulační
a dopravní náklady při přemisťování a jsou relativně neškodné.
Tento odpad si ani neuvědomujeme
a přesto tvoří největší objem všech odpadů. V ČR vzniká ročně asi 600 milionů
tun odpadů. Z toho asi 84 % připadá na odpad z dolování a těžby (!) Na
druhou stranu není tak nebezpečný. Není tomu ale tak vždy. Popílek a škvára
obsahují často těžké kovy, popílek může bát navíc radioaktivní. I zemina
z těžby může být chemicky znečištěna.
Velkoobjemový odpad vzniká především jako důsledek stavební (základová zemina, betonová a cihlová suť) a důlní činnosti (hlušina, skrývková zemina). Je to dále odpad z klasických energetických zařízení (popílek, škvára) a z metalurgických provozů (struska, formovací písek ze sléváren).
V současnosti se většina tohoto odpadu likviduje skládkováním a o “recyklaci” se uvažuje pouze v souvislosti s využitím těchto materiálů při tvorbě krajinného reliéfu. Použít se dá při úpravě krajiny, na násypy komunikací, protihlukové valy apod. Významně tyto odpady využívá stavebnictví a to ve dvou oblastech:
Popílek se používá při rekultivaci skládek, zemních pracích, přidává se do betonové směsi či do cihel. Nevýhodou jeho použití je jeho značně kolísavá kvalita.
Stavební suť se upravuje mechanickým drcením a třízením, což je energeticky i finančně nákladné, proto se hledají jiné metody (použití laseru, el. proudu, mikroorganismů apod.) Pro zajímavost uvedu zkrácený postup zpracování sutě. Nejdříve se předběžně ručně třídí, pak se odsávají jemnozrnné nečistoty. Následuje dvoustupňové drcení, magnetická separace železa, praní, konečné drcení a třízení frakcí na sítech. Jak je vidět, není to legrace.
Tyto suroviny se sbírají a skutečně následně recyklují. S recyklovaným papírem, který není sice tak bílý a bezchybný jako ten nový, zato “ekologický”, se již běžně setkáváme. Problémem je dovoz starého papíru ze zahraničí. Jak jsem se dozvěděl od pracovníka místní sběrny, je pravda, že se k nám dováží starý papír z Německa, kde dovozci dostávají ještě od vlády dotaci, že papír vyvezli! Potom se má u nás vykupovat papír (natož hadry nebo pneumatiky) za cenu, která by inspirovala lidi k třízení odpadů...
Se sklem je to ještě složitější. Sklo se obvykle ještě potom třídí na bílé a barevné a musí být poměrně čisté. Náklady s tím spojené jsou obvykle vyšší, než vyrábět sklo nové z primárních surovin. Proto se ekologické chování zužuje jen na zálohování lahví, které se znovu plní. Ale aspoň něco.
2.3 Pyrolýza a spalování odpadů
Jsme ve fázi, kdy jsme se rozhodli, že odpad nemůžeme nebo nechceme recyklovat. O tom, jak vhodné a pro ŽP šetrné je odpad spálit, se vedou spory. Pokusím se nastínit, kdy je spalování odpadů vhodné.
Pyrolýza je ekologicky šetrnější, než přímé spalování. Hlavním rozdílem je přímé oddělení pyrolýzního rozkladu tuhého odpadu (rozklad pyrolýzou) od vlastního spalování tuhých, kapalných a plynných zplodin z odpadů (spalování zplodin z těchto odpadů). Spalování vyžaduje více kyslíku, což způsobuje ztráty tepla a současně se uvolňuje více kouřících plynů se zplodinami.
Používá se zejména pro zpracování TKO. Při spalování se využívá energie v TKO obsažená, a to tepelná, popř. i elektrická. Teplota spalování musí být vysoká, protože při nižších teplotách se z plastů uvolňují dioxiny, fosgen a další jedovaté plyny. Popel často tvoří pouhou třetinu z původního objemu a je ukládán na skládku.
Výhody spalování:
Pyrolýza jako technologický proces se používá v petrochemických procesech již více než půl století. Jde o tepelné zpracování vstupních látek v pyrolýzní peci při teplotě 250 oC – 1100 oC za nepřístupu či nedostatečného přístupu vzduchu. Dochází k tepelnému rozkladu odpadu, kde jsou nežádoucí toxické látky obvykle tepelně rozloženy na látky snadněji upravitelné nebo uložitelné, filtrovatelné nebo na neškodné sloučeniny. Při tepleném rozkladu organických látek (zejména v TKO) je to hlavně CO2 a voda. Kapalná složka se nazývá pyrolýzní olej, plynná pyrolýzní plyn.
Recyklační proces pyrolýzy je dost variabilní a může v širokém rozsahu plnit konkrétní požadavky uživatelů. Tento proces má dva základní stupně – vlastní pyrolýzu (spalování za vysokých teplot za nepřístupu vzduchu rozdrcených vstupních látek ve výstupní surové pyrolýzní produkty) a zpracování pyrolýzních produktů. To lze energetickým využitím pyrolýzního plynu a separací pyrolýzních olejů k využití jako druhotné suroviny (benzen, toulen, xylen, monomery) apod.
Pyrolýza se již poměrně úspěšně
používá i při zpracování plastů. Např. z odpadního polyethylenu lze získat
50 % ethylenu za teplot 800 oC - 1000 oC.
Pyrolýza je ekologicky vhodnější
než spalování, protože méně znečišťuje ovzduší, soustřeďuje těžké kovy
v tuhém zbytku a snižuje vznik toxických oxidačních zplodin. Cenově jsou
malé provozy rentabilní s návratností 3 - 4 roky. Její budoucnost závisí
na poměrech cen za různou likvidaci odpadů, včetně pohybů cen ropy, která
je konkurenčním produktem (při výrobě tepla), ale i na celospolečenském
tlaku na dodržování ekologických norem.
2.4 Ostatní způsoby likvidace odpadů
Biotechnologie je věda o zákonech, metodách a procesech biochemického zpracování surovin na spotřební předměty, služby nebo polotovary pro další zpracování [4]. Tyto procesy se uskutečňují pomocí živých buněk a teoreticky vycházejí z poznatků mikrobiologie, biochemie, genetiky a dalších věd.
Jak je můžeme využít při likvidaci odpadu? Např. biologické čistírny odpadních vod. Ty rozkládají škodlivé látky za použití aktivních kalů. Tyto kaly obsahují různé druhy mikroorganismů s různými vlastnostmi.
Jiným využitím odpadů za pomoci biotechnologií je výroba bioplynu. Tato energetická surovina se tvoří z tuhých organických zemědělských odpadů i z TKO. A současně s bioplynem vzniká kal s obsahem dusíku, fosforu a draslíku, který lze využít jako hnojivo.
Kompostování lze použít jen u
látek, jež se přírodními procesy rozkládají na látky jednodušší, což je
odpad rostlinného a živočišného původu. Jde vlastně také o biotechnologii,
ale protože se využívá přirozených mikrobiálních a klimatických procesů,
zmiňuje se o této metodě zvlášť.
Organická hmota je rozložena
na složky vhodné k obohacování zeminy živinami, vzniká tedy kompost (humus),
který je vhodný ke hnojení (vlastně také určitý druh recyklace).
Pro kompostování jsou nevhodné organické látky s choroboplodnými zárodky, s pesticidy nebo toxickými kovy (mohlo by se to dostat do potravin). Nelze kompostovat látky vyrobené uměle, protože je příroda nezná a neumí je běžnými procesy rozložit. V současnosti ubylo odpadů, které lze kompostovat, protože jsou již často kontaminovány škodlivinami, které by mohly vstoupit do potravních řetězců. Příkladem jsou kaly z čistíren odpadních vod, které dříve mohly být použity přímo jako hnojivo, dnes ale obsahují příliš těžkých kovů a dalších škodlivin. To lze řešit právě některými biotechnologiemi.
Vitrifikace je zalévání vysoce toxických a radioaktivních odpadů do sklovité hmoty. Tím se zabraňuje úniku účinné látky nebo záření. Konečné uložení takových opadů se provádí na místech v bezpečné vzdálenosti od lidských sídel, vegetace, zdrojů povrchní i podzemní vody. Často se takový odpad ukládá do podzemních prostor (např. po dolování) nebo (bohužel) do oceánů.
Vlastně nejde o likvidaci odpadu, ale o odložení problému do budoucna. Přestože se bádá nad dalšími možnostmi využití vyhořelého jaderného paliva, stále je to nejjednodušší možnost, jak se ho zbavit. V podzemí pak čeká stovky a tisíce let, než dojde k rozpadu na neškodné izotopy s mizivým množstvím radioaktivního záření.
Tuto metoda “zbavování se” odpadu jsem si nechal nakonec, protože je nejrozšířenější. Myšlenka využít v budoucnu skládkový odpad je hezká, ale velice naivní. Představte si, jak se v budoucnu někdo hrabe na skládkách, aby získal kilogram železa. Ne, vážně, je to nesmysl, který se někdy uvádí jako “výmluva” za toto konání. Odpad by se musel třídit a ukládat separovaně tak, aby nedošlo k jeho znehodnocení (skladování odpadu). Tomu se tak, pochopitelně, neděje.
Doba živelně zakládaných skládek snad u nás již skončila. Vznikají však tzv. řízené skládky. Ty mají splňovat určité normy propustnosti podloží, odvádění skládkové a dešťové vody a dodržovat režim ukládání. Požadavky se liší podle druhu odpadu. Neškodný a TKO je obvykle před uložením pouze zhutněn.
Nevýhody skládkování: ztráta recyklovatelných surovin, vysoká pravděpodobnost znečištění půdy a podzemních vod, zápach v okolí, úlet lehkých odpadků (plasty, papír). Skládky dále zabírají půdu a vytváří v krajině “mrtvá území”.
Výhodou je jednoduchost odvozu a ukládání. Rozkladnými procesy vzniká na skládkách metan, který lze energeticky využít.
Stále ještě převažuje ekonomický zájem skládkování (nejlevnější forma likvidace odpadu) nad ekologickým či morálním. Pro výrobce je rozhodujícím kritériem cena, kvalita surovin, stabilita dodávek apod. Jestliže jsou prvotní suroviny levnější, kvalitnější a plynule k dispozici, nelze očekávat, že pro sebe zvolí horší řešení pomocí druhotných surovin. Chceme-li výrobce přinutit k ekologicky prospěšnému chování, je to otázka ekonomické stimulace, státních rozhodnutí a dalších opatření.
Na druhé straně je toto řešení nejlevnější i pro firmy, které se zabývají likvidací odpadu. Jistě mají své náklady, ale zřejmě nahrává tomu i to, že základní poplatek za ukládání odpadů (Zákon o odpadech, příloha č. 3) je u komunálního a ostatního odpadu v současnosti 20 Kč/t !! To je přece téměř výsměch! Tato částka jde do rozpočtu obce, na jejíž území skládka stojí a má se zvýšit až na 80 Kč/t odpadu v roce 2003. U nebezpečného odpadu jsou ty poplatky zajímavější, celkem oprávněná osoba zaplatí 500 Kč/t, v roce 2003 už 1450 Kč/t.
V ČR je asi 90 % odpadů likvidováno skládkováním. Na druhou stranu 84 % odpadů je z dolování a těžby, kde skládkování není pro ŽP většinou škodlivé. Krokem vpřed proti tomuto trendu je i nový Zákon o odpadech, o kterém se zmíním ve 3. kapitole. Co se týče TKO, přestože se podílí na celkovém množství odpadů jen 0.4 %, je třeba si uvědomit, že to představuje 2 400 000 tun odpadu ročně. Kromě toho, že hyzdí naše ulice, je nebezpečný svou heterogenností, což ztěžuje jeho další využití. Proto bych se přimlouval za následující postup.
Pravidlo č. 1 : Nevytvářejte zbytečný odpad!
Tento odpad si ani neuvědomujeme
a přesto tvoří největší objem všech odpadů. V ČR vzniká ročně asi 600 milionů
tun odpadů. Z toho asi 84 % připadá na odpad z dolování a těžby (!) Na
druhou stranu není tak nebezpečný. Není tomu ale tak vždy. Popílek a škvára
obsahují často těžké kovy, popílek může bát navíc radioaktivní. I zemina
z těžby může být chemicky znečištěna.. Není to jednoduché, ale z hlediska
odpadového hospodářství velice praktické pravidlo. Např. nekupujte nápoje
v nevratných láhvích. Již se zálohují i lehké plastové. Jinak platíte více
nejen za láhev, kterou pak vyhodíte, ale i za její “zneškodnění” v podobě
poplatků za popelnici apod. Snažte se nakupovat výrobky, které deklarují,
že jsou z recyklovaných či recyklovatelných materiálů. To platí i o produktech
bez freonu či výrobcích s označením “ekologicky šetrný výrobek” atd.
Pravidlo č. 2. : Třiďte odpad!
Na vesnicích či v malých městech
je to jednodušší. Organické odpady sežere pes či prase nebo se zkompostují.
Ve velkých městech putují do popelnice. Papír, sklo, plasty a železo může
ale třídit každý. Na papíru a železe si ještě stále můžete přivydělat,
odvezete-li je do sběrny. A odvezte je tam, i když se vám to třeba nevyplatí.
Pravidlo č. 3.: Šetřete papírem!
Všimněte si, kolik papíru
vyhodíte, aniž byste psali na jeho čistou druhou stránku. Dvojnásob to
platí o papíru z počítačových tiskáren.
Pravidlo č. 4.: Chovejte se ekologicky, i když se vám to na první pohled nevyplatí. Vyplatí se to. A když ne vám, tak dalším generacím (trvale udržitelný rozvoj).
Tato kapitola nemá být opisem zákona. Ten si každý může přečíst. Chtěl bych jen upozornit na několik zajímavostí, o kterých lidé většinou nevědí a říci k tomu svůj názor. V úvodu uvádím opisem, čím se zákon zabývá a které základní pojmy vysvětluje a používá.
Zákon o odpadech ze dne 13. května 1997, č. 125/1997 Sb., o odpadech ruší předchozí zákony 238/1991 Sb. a 300/1995 Sb. a řadu dalších předpisů. Zákon nabyl účinnosti 1. ledna 1998. O čem je, to pravý první odstavec prvního paragrafu: “Zákon stanoví povinnosti právnických a fyzických osob při nakládání s odpady a podmínky pro předcházení vzniku odpadů. Dále stanoví pravomoc a působnost ministerstev a jiných správních úřadů a obcí při výkonu státní správy v oblasti s nakládání s odpady.” Nezabývá se ale veškerým odpadem, např. se nevztahuje na nakládání s odpadními vodami, s odvaly, odkališti, radioaktivními odpady atd.
Zákon definuje řadu základních pojmů jako je odpad, nebezpečný odpad, komunální odpad, nakládání s odpady, využívání odpadů, úprava odpadů, zneškodňování odpadů, dovoz a vývoz odpadů, skládka a skladování odpadů a další.
Zaujalo mě například, že zákon stanoví povinnost (§ 6, odst. 3) pracovníkům sběren vést evidenci osob od kterých odpad vykoupila. Jsou přitom oprávněni požadovat občanský průkaz a bez ověření totožnosti odpad nesmí odkoupit ani odebrat. Týká se to ale jen odpadů uvedených ve vyhlášce ministerstva. To má zabezpečit, aby sběrny nepřijímaly např. kradené barevné kovy. To zní rozumně. Bohužel to není dodržováno, jinak bychom se snad tak často nedovídali, že někde se stala železniční nehoda, protože někdo ukradl měděné kabely signalizačního zařízení?!
Nebo víte, že jste s vysokou pravděpodobností dokonce povinni třídit svůj odpad (§9, odst. 1 a 2)? Pokud obec vydala obecně závaznou vyhlášku o nakládání s komunálním odpadem, je to tak. Zahrnuje to odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití a zneškodnění odpady podle této vyhlášky.Nemusíte, pokud prokážete, že jste sami odpad využili nebo zneškodnili v souladu s tímto zákonem. Škoda, že obce stále ještě tohoto práva nevyužívají. Přesto doporučuji sehnat si (váš úřad vám ji ochotně vydá) zmíněnou vyhlášku a přečíst si ji. Co se tam můžete dočíst je vidět v příloze, kde je tato vyhláška města Říčany.
Víte, že je obec povinna zajistit (do konce června 1998) místo, kam lze odkládat nebezpečné složky komunálního odpadu jako jsou baterie, zbytky barev a rozpouštědel nebo zářivky? Nevymlouvejte se (§ 9, odst. 4) proto a informujte se na svém úřadě. Je pravda, že tuto povinnost může úřad zajistit pravidelným svozem opadu (různým od svozu klasických popelnic s TKO).
Problematika obalů (§18 a §19) je široká a vydala by na celou zvláštní práci. Zákon o odpadech ale myslí i na obaly a snaží se tak zmenšit objem TKO. Omezuje výrobce, pokud jejich výrobky nesplňují zákonem dané podmínky, nutí výrobce uvádět v dokumentaci výrobku (na obalu apod.) informaci o způsobu využití či zneškodnění obalů – to se zatím bohužel realizuje pouhým piktogramem panáčka vyhazujícího obal do odpadkového koše. Však mají výrobci ještě čas do konce roku 1998.
Předmětem diskuse se stal a s postupem času jistě ještě stane i odstavec 4 (§18) zákona: “S účinností od 1. ledna 2001 je zakázáno vyrábět a dovážet obaly zhotovené z polyvinylchloridu (PVC) a výrobky v takovýchto obalech.” To je velice rozumné, i když to povede k ochuzení produktových řad. Ale myslím si, že se to bude “řešit” odsunutím doby účinnosti.
Ještě více bude výrobce dráždit (§ 19, odst. 1): “Výrobci a dovozci obalů a obalových materiálů jsou povinni zajistit, aby nejpozději do 31. prosince 2000 byl obalový odpad využíván a recyklován v rozsahu stanoveném vyhláškou ministerstva.” To by mohla být přímo revoluční věta. Málokdo si zatím uvědomuje dalekosáhlé důsledky. Odhadují se náklady na 5.5 mld. korun. Samozřejmě, v zákoně jsou stopky jako seznam vydaný ministerstvem, který může být krátký či dokonce prázdný, ale je to bezesporu krok vpřed. Výrobci se zatím nijak nevzrušují, alespoň to není vidět. Problém je, že si tento “obalový handicap” budou chtít hojit na zákaznících vyššími cenami. Další problém je, že zákon je příliš obecný a nedotahuje záležitost do konce, což by mohlo také vést k oddálení účinnosti.
S podobným problémem se potýkají již ve Francii, Švédsku či Německu. Každá země má svůj poměrně složitý vlastní systém s výhodami a nevýhodami. Francouzi sbírají a třídí obaly v rámci obecního komunálního odpadu a to za finanční podpory výrobců. Německo vsadilo na nákladný systém zpětného odběru obalů obchodní sítí, což zvedlo výrazně ceny výrobků. Míra využití obalového materiálu je ale velmi vysoká (60% - 90%). Systém zálohování je velice účinný vzhledem k návratnosti obalů do výroby, ale náklady jsou ve srovnání se sběrem a tříděním dvojnásobné. Nejefektivnější je tedy asi francouzský systém integrovaného třídění ve spolupráci s obcemi. Vykazuje dlouhodobě nízké náklady a vysokou účinnost. Jak se věc bude řešit u nás je otázkou blízké budoucnosti.
Závěrem této kapitoly ještě shrnu několik odlišností od předchozí právní úpravy. Nový zákon zpřísňuje nakládání s nebezpečným odpadem (pokuty až 30 milionů Kč), liberalizuje pohyb ostatních odpadů přes hranice (zelený a žlutý seznam), ruší kategorii zvláštní odpad, zvyšuje poplatky za skládkování odpadu..
Když jsem se začal zabývat odpadovým hospodářstvím tak nějak obecně, napadlo mě se jít informovat o tom, jaká je praxe v našem městě.
Zajímavá je především “obecně závazná vyhláška o nakládání s komunálním odpadem a se stavebním odpadem” města Říčany.
A jak to tedy chodí v Říčanech (okres Praha-východ, Praha je ale co by kamenem dohodil, někde doslova:-)? Město, jako původce komunálního odpadu, předalo odpady k využití nebo zneškodnění oprávněné osobě, která tím na sebe přejímá veškeré povinnosti původce odpadu. Touto oprávněnou osobou je pro město Říčany firma A.S.A., která zajišťuje svoz TKO a další nakládání s odpadem od 1. 7. 1994. Smlouvu s městem má na 10 let. Hlavním úkolem je svážení TKO od fyzických osob (občanů). Ti mají k dispozici odvoz nádob jednou nebo dvakrát za 14 dní. Nádoby se prodávají ve velikostech 70 l a 110 l (klasické popelnice). V závislosti na velikosti nádoby a četnosti vyvážení je stanoven poplatek za odvoz.
V současné době firma A.S.A. zajišťuje i odvoz velkokapacitních kontejnerů (32 ks měsíčně) a dále kontejnery (tzv. zvony) na tříděný odpad. Třídíme papír, sklo a nově i plasty. Uvažují se další možnosti pro podporu třídění odpadů občany. Na druhou stranu pracovníci odboru ŽP neví, jak dále s odpady A.S.A. nakládá. Jak jsem zjistil na internetu, firma vlastní několik skládek odpadů a s tříděným odpadem obchoduje (nezpracovává ho).
V našem městě je i sběrna druhotných surovin. Sběrna, která zde působila již dlouho před revolucí v roce 1989, od té doby změnila několikrát majitele. Nyní ji vlastní firma Metalia a momentálně je zavřená. Uvažuje se o jejím přemístění do vhodnější lokality.
Takže to je vše, co jsem se o nakládání s odpady v Říčanech dozvěděl. Ještě bych rád závěrem poznamenal, že bude fajn, až se dostane do krve úředníkům a lidem do podvědomí zákon o právu na informace o ŽP. I když někdy stačí jen vstřícný přístup.
Doufám, že jsem ve své práci splnil, co jsem slíbil, to jest informovat o problematice odpadů z hlediska jejich likvidace. Myslím, že ani rozsáhlejší část o recyklaci nebyla na škodu, každý čtenář si snad najde to, co ho zajímá. V závěru jsem se zamyslel nad některými pasážemi Zákona o odpadech, který by měl být asi více v podvědomí lidí, protože se týká nás všech.
Poznámka: Pokud naleznete v textu nějakou věcnou chybu, informujte mě prosím na hlavac@seznam.cz, přispějete tím k vyšší kvalitě textu.
|
|
|||||||||
| Nadskupina |
|
|
|
|
|||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||
| Celkem |
27668
|
100,00
|
32522
|
100,00
|
41149
|
100,00
|
42641
|
100,00
|
|
| v tom: | |||||||||
| Odpady živočišného a rostlinného původu |
1100
|
4,00
|
1073
|
3,30
|
1051
|
2,60
|
1148
|
2,70
|
|
| Odpady minerálního původu |
10888
|
39,40
|
10144
|
31,20
|
12944
|
31,50
|
11163
|
26,20
|
|
| Odpady z chemických procesů |
1506
|
5,40
|
1988
|
6,10
|
2167
|
5,30
|
2373
|
5,50
|
|
| Odpady z obcí |
14174
|
51,20
|
19317
|
59,40
|
24987
|
60,60
|
27957
|
65,60
|
|
Produkce komunálního odpadu v letech 1975, 1990
a 1992 v některých zemích
|
|
|||
|
|
|
|
|
| Kanada |
-
|
16
|
18,81
|
| USA |
116,2
|
177,5
|
187,79
|
| Japonsko |
42,18
|
50,44
|
50,76
|
| Francie |
14,33
|
18,51
|
27
|
| Itálie |
14,09
|
20,03
|
20,03
|
| GB |
16
|
20
|
-
|
| ČSFR |
-
|
4,5
|
-
|
| Polsko |
6,52
|
12,8
|
13
|